Paříž je varováním: od našich válek se nelze oddělit

Útoky ve Francii jsou zpětným závanem  intervence v arabském a muslimském světě. Co se děje tam, děje se i tady.

Oficiální reakcí na jakýkoli džihádisty inspirovaný teroristický útok na západě od roku 2001 bylo přiléváním oleje do ohně. Bylo to skutečností po 11. září, kdy George Bush zahájil svou válku s terorem, dávajíc zmar zemím a šíříc teror v globálním rozsahu. Bylo to tak v Británii po bombových útocích v Londýně roku 2005, kdy Tony Blair rozcupoval občanské svobody a vyslal tisíce britských vojáků na katastrofální misi do Afghánistánu. A je tomu tak v následcích děsivých zabití minulý týden v Charlie Hebdo a v židovském supermarketu v Paříži.

V ozvěně Bushovy rétoriky bývalý francouzský prezident Nicolas Sarkozy vyhlásil „válku civilizací“ v reakci na útoky na „naše svobody“. Místo prostého postavení se za oběti – a řekněme za mnohem větší počet zabitých suitou Boko Haram v Nigérii - byl satirický časopis se svými kresbami proroka Mohameda povýšen na svatý princip západní svobody. Státem sponzorované vydání Charlie Hebdo ze středy (14. ledna) se stalo nejnovějším testem těch „s námi a proti nám“; závazkem k „našim hodnotám“, jak rozhodlo 488 hlasů francouzských parlamentních poslanců proti jednomu o pokračování vojenské kampaně v Iráku. Když posoudíte záznamy za posledních 13 let, dostanete jedovatou kombinaci, a to nejen pro Francii.

Nic ani vzdáleně neospravedlňuje vražedný útok na novináře z Charlie Hebdo, natož na židovské oběti, vybrané jen pro svou náboženskou a etnickou identitu. Minulý týden se ale krutě ukázalo, je propast, jež odděluje oficiální náhled francouzské státní politiky doma i v zahraničí a to, jak ji vnímají mnozí muslimští občané v zemi. Což platí samozřejmě i pro Británii. Ale to, co je vítáno bílou Francií coby barvu nerozeznávající sekularizmus, zajišťující všem rovnost, je mnoha muslimy bráno coby diskriminace a odpírání základních svobod.

V zemi, kde jsou ženy zavlékané do policejních antonů jen kvůli tomu, jak se oblékají, může i svoboda projevu vypadat jako jednosměrka. Charlie Hebdo tvrdí, že je „pachatelem rovných příležitostí“. Skutečnost, jak prohlásil jeden z jeho někdejších novinářů, je „islamofobní neuróza“, jež zaměřila svou rasovou návnadu na nejokrajovější, nejvíce opomíjenou složku obyvatel. Nedošlo tu k pouhému „zobrazení“ proroka, ale k opakovanému pornografickému ponížení.

I když se mluví o tom, že svoboda projevu je nezadatelné právo, popírání holocaustu je ve Francii postaveno mimo zákon a scénky antisemitského komika Dieudoného jsou zakázané. Ale právě tak, jako tu je slepota ve složkách pokrokové Francie k tomu, jak je ateistická ideologie používána k rozbití pout mocných, je teď používána k ukáznění bezmocných, právo zvolit si jednu víru ke zneužití bylo povýšeno na základní svobodnou hodnotu.        

Všichni viděli, jak absurdní byla v neděli v Paříži demonstrace „Je suis Charlie“. Pochod, údajně na obranu svobody projevu, vedly semknuté šiky válečných štváčů a autokratů: od válečných vůdců NATO a Izrelce Benjamina Netanjuahua k jordánskému králi Abdullahovi a egyptskému ministrovi zahraničí, a ti všichni věznili, zabíjeli a bičovali spousty novinářů, zatímco pořádali masakry a intervence, za nimiž zůstávaly statisíce mrtvých, a bombardovali na svém postupu televizní stanice od Sýrie po Afghánistán. Scéna překračovala satiru. Ale také vrhla světlo na hlavní roli války s terorem v pařížských zvěrstvech, i to, jak semknuté řady je spíše využívají ke svým vlastním cílům. Samozřejmě směska důvodů a motivací k útokům je spletitá: od dědictví kruté koloniální brutality v Alžírsku přes chudobu, rasizmus, kriminalitu až k džihádistické ideologii takfiri.       

Ale bez války, vedené západními mocnostmi včetně Francie k tomu, aby srazila na kolena a znovu okupovala arabský a muslimský svět, by k útokům z minulého týdne určitě nedošlo. Tato válka s terorem už trvá 13 let – i když pokusy kontrolovat oblast tu byly už předtím – a rozpoutává brutalitu a ničení nesmírného rozsahu. 

Říkají to i sami zabijáci. Bratři Koauchiové byli radikalizovaní iráckou válkou a vycvičení v jemenu al-Káidou. Cherif Koauchi trval na tom, že útoky byly odvetou za „muslimské děti v Iráku, Afghánistánu a Sýrii“. Ahmed Coulibaly žekl, že byly pomstou za úmrtí muslimů v Palestině.

Taková zlovolná zabíjení jsou samozřejmě naprosto kontraproduktivní vůči případům, k jejichž předložení jsou zamýšleny – a cíle, vytvářené reakcionářsky náboženským rámcem, živily myšlenku, že jsou jakýmsi zmutovaným produktem evropských kulturních válek. V Evropě ale před rokem 2001 k takovým útokům nedocházelo. Zjevnou vyjímkou byly výbuchy v Paříži v roce 1995, přímé vytrysknutí alžírské občanské války a úlohy Francie v ní. Místo toho udeřila zpět do západních srdcí forma násilného fundamentalizmu, zažehnutá ve válce proti Sovětskému svazu v Afghánistánu před 30 roky.          

Francie skvěle odmítla účast v americko-britské agresi proti Iráku. Ale doháněla od té doby ztracený čas, a vyslala vojáky do Afghánistánu, zasahovala v  afrických státech jednom po druhém, od Libye a Mali přes Pobřeží slonoviny ke Středoafrické republice, bombardovala Irák a podporovala syrské rebely. Stejně jako Británie zaměřovala a obsazovala autokraty v Zálivu, zatímco francouzský prezident prohlašoval, že je „partnerem“ egyptského diktátora Sisiho a je připravený znovu bombardovat Libyi.

Bývalý francouzský premiér Dominique de Villepin, který vedl opozici vůči válce v Iráku, popsal tento týden ISIS jako „deformované dítě“ západní politiky. Války západu v muslimském světě „vždy živí nové války“ i „terorizmus mezi námi“, napsal, zatímco „my zjednodušujeme tyhle konflikty tím, že vidíme jen islamistický symptom“. Má pravdu- ale on není jedním z těch v sevřených šicích, kteří využívají poslední útoky k ospravedlnění dalších vojenských zásahů. Vzhledem k tomu, co se událo v posledním desetiletí, mají Evropané štěstí, že teroristické ukrutnosti jsou poměrně vzácné. Ale platí za ně ztrátou svobod, růstem antisemitismu a divokou islamofobií. Dokud této válce dovolíme, aby donekonečna pokračovala, budou hrozby narůstat. V globalizovaném světě neexistuje izolovanost. Co se děje tam, stane se nakonec i tady.

Seumas Milne, The Guardian, 15. ledna 2015 (překlad =npa=)