Historie lidstva je historií střídajících se společenských systému. Každý společenský systém (řád) je možno charakterizovat určitým stupněm rozvoje výrobních sil (výrobní prostředky a lide se svými výrobními zkušenostmi a pracovní zručnosti) a charakterem výrobních vztahů (na vůli lidí nezávisle existující vztahy, utvářející se mezi lidmi v procesu vytváření materiálních hodnot).
Historie lidstva připomíná budovu, v níž jednotlivé společenské řády představují poschodí budovy: řád prvobytně pospolný, otrokářský, kapitalistický, komunistický.
Obecnou tendencí vývoje lidstva je střídání společenských řádů. Společnost zákonitě přechází od jednoho řádu k řádu vyššímu. Každý národ však neprošel všemi společenskými řády. Např. germánské a slovanské národy přešly od rodového zřízení k feudalismu a minuly otrokářský řád. Mongolové přešli k socialismu aniž prošli kapitalizmem. Dějinná cesta společenského vývoje, přesto že některé národy všemi společenskými řády neprošli, je určována střídáním společenských – společenských formací.
Prvobytně pospolná formace je historicky první formou lidské společnosti. Byla to společnost založená na rodovém zřízení. Společná práce členů společnosti byla vzhledem k primitivním nástrojům (hůl, kamenná sekyra) nezbytná k uhájení lidské existence v boji s přírodou. Společná práce členů prvobytného kolektivu byla také základem společného vlastnictví výrobních prostředků.
Členové společnosti měli primitivní nástroje a velmi málo poznatků o světě, který ji obklopovalo. Tato nízká úroveň výrobních prostředků si vyžadovala i rovné rozdělování výsledků práce. Jiná možnost zde ani nebyla, neboť lidé byly neustále na pokraji hladu.
Příčinou zániku rodového zřízení byl rozvoj výrobních sil. Přechod ke kovovím nástrojům způsobil zvýšení produktivity práce. Došlo také ke vzniku různých odvětví hospodářství (chov dobytka, lov, zemědělství, řemeslná práce). Postupně začala vznikat i dělba práce uvnitř jednotlivých odvětví – dělba práce na fyzickou a duševní.
Společnost začínala získávat více prostředků než jen k pouhému zachování existence. Tato část prostředků navíc tvořila tzv. nadvýrobek. S vytvořením nadvýrobku vzniká možnost přisvojovat si výsledky cizí práce. Možnost se s rozvojem společnosti přeměňovala stále vice ve skutečnost, což vedlo ke vzniku soukromého vlastnictví výrobních prostředků.
Vztahy dané rodovým zřízením se dostávaly stále více do rozporu s rozvojem výrobních sil. Princip rovného rozdělování produktů práce, který byl pro rodové zřízení základní, přestal platit. Kmeny a rody se začaly rozpadat. Rozpor mezi rozvíjejícími se výrobními silami a prvobytně pospolnými vzaty vedl ke vzniku otrokářské formace.
Otrokářská formace obsahuje dvě protikladné třídy: otrokáře a otroky. Otrokář nevlastní jen výrobní prostředky, ale i otroky. Otrokář mohl i otroka zabít. Vše, co otrok vytvořil, patřilo otrokáři. Vykořisťování otroků tak nabývalo nejhrubších forem. Aby si otrokáři udrželi svou moc, vytvořili si stát, který jako zvláštní prostředek násilí chránil jejich zájmy.
Otrokářský výrobní způsob byl ve srovnání s prvobytně pospolným progresívnější. Představoval historicky vyšší stupeň ve vývoji společnosti. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků vedlo k zespolečenštění práce a ke koncentraci výrobních prostředků a pracovní síly do rukou otrokářů a státu. Tato koncentrace umožnila vybudovat stavby, které byly neuskutečnitelné v prvobytně pospolné společnosti.
Ale i otrokářské výrobní vztahy se začaly přežívat – začaly být brzdou dalšího rozvoje společnosti. Otroci neměli zájem na práci, neměli zájem na zdokonalování nástrojů a výroby, neboť jim to nepřinášelo žádný prospěch. Rozvoj výrobních sil vedl nakonec k zrušení otrokářských výrobních vztahů a k vytvoření nového řádu – feudalismu.
Feudální formace je založena na soukromém vlastnictví půdy, které umožňovalo vykořisťovat nevolníky. Vlastníkem půdy byl feudál. Feudál vlastnil také nevolníka, ale již ne tak úplně jako otrokář otroka. Feudál mohl rolníka koupit, prodat, ale nemohl ho již zabít. Kromě feudálního vlastnictví výrobních prostředků existovalo ještě u rolníků individuální vlastnictví výrobních nástrojů a soukromé hospodářství. Toto vlastnictví podněcovalo zájem nevolníku na zvyšování výroby, neboť část pracovní doby pracovali pro sebe. Bouřlivě se začala rozvíjet řemesla a obchod.
Rozvoj výrobních sil se však dostával stále vice do rozporu s feudálními výrobními vztahy. Vznikající velké řemeslné dílny (manufaktury) potřebovaly zaměstnávat pracující, kteří by nebyli připoutáni k půdě a k feudálovi. Kapitalistický způsob výroby, založený na rozvoji obchodu a manufakturní výroby, vyvolal nakonec pád feudalismu.
Kapitalistická formace je založena na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a na vykořisťování dělníka, který již není vázán na půdu a feudála, ale je již svoboden v tom smyslu, že může kapitalistovi prodávat svou pracovní sílu. Tím, že dělník nevlastní žádné výrobní prostředky, je současně nucen prodávat svou pracovní sílu. Dělník dostává za svou práci plat. Vytváří však vice hodnot, než kolik odpovídá jeho mzdě. Tuto nadhodnotu – nadvýrobek si plně přivlastňuje kapitalista.
Kapitalismus vzbuzuje touhu po zisku, vede k růstu konkurence a k velkému rozvoji výrobních sil a zespolečenštění výroby.
Základním rozporem kapitalizmu je rozpor mezi společenským charakterem práce a soukromokapitalistickým přivlastňováním. Pro kapitalismus je typická anarchie výroby, hluboké hospodářské krize, bída mas a války. Základní rozpor kapitalismu vede k třídnímu boji dělnické třídy proti kapitalistům.
Rozvoj výrobních sil kapitalismu vynucuje si zrušení kapitalistických výrobních vztahů. Buržoazie se však snaží kapitalistický řád zachránit. Třídní boj mezi dělnickou třídou a buržoazií má, jak si dále ukážeme, své zákonitosti, které povedou k zániku kapitalizmu.
Komunistická společnost je společností, kde nejsou třídy, kde je úplná rovnost všech členů společnosti. V komunismu je jednotné všelidové vlastnictví výrobních prostředků.
Rozvoj výrobních sil není za komunizmu nijak omezován a povede k nebývalému růstu společenského bohatství a uplatňování zásady „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb“. Každý člen společnosti bude své schopnosti uplatňovat tak, aby přinášel lidu nevětší užitek.
První fází komunistické společnosti je socializmus. Za socializmu je odstraněno soukromé vlastnictví výrobních prostředků: existuje státní a družstevní vlastnictví. Uplatňuje se rozdělování podle zásady: „Každý podle svých schopností, každému podle jeho práce“.
Dělnická třída má v naší socialistické společnosti vedoucí úlohu. Tato vedoucí úloha není výrazem nějakého přání, ale je daná objektivně. Vyplývá z obecně platných zákonitostí vývoje společnosti.
Výklad o historickém poslání dělnické třídy a její vedoucí úloze je neoddělitelnou součásti marxismu-leninismu. Vedoucí úloha dělnické třídy je přímo jednou z nejzákladnějších otázek marxisticko-leninské teorie a praxe. Právě proto se na ni v uplynulých letech pod rouškou různých teorií útočilo.
Byly to útoky pravicových oportunistů, revizionistů a nepřátel socialismu. Objasnit a pochopit historické poslání dělnické třídy a její vedoucí úlohu ve společnosti je možné jen na základě třídního přístupu při posuzování a řešení společenských procesů a problémů. Aby mohli oportunisté a revizionisté popřít vedoucí úlohu dělnické třídy v současnosti, začali tvrdit, že třídní pohled na společnost již neodpovídá skutečnosti, že třídní boj již nehraje žádnou roli. Někteří dokonce tvrdili, že v naší společnosti již třídy neexistují.
Popřením vedoucí úlohy dělnické třídy chtěli popřít i vedoucí úlohu komunistické strany. Komunistická strana, která je stranou dělnické třídy, nemůže prý podle nich sehrávat ve společnosti vedoucí úlohu, protože vedoucí úlohu nemá ani dělnická třída. Popření vedoucí úlohy strany, útoky proti straně byly i útoky proti socialismu a jeho základům. Taková byla logika vývoje názorů a snah, které začaly tím, že se opustil třídní pohled na společnost. Je zřejmé, že učení o úloze dělnické třídy je velmi důležité po stránce teoretické. Je velmi významné a aktuální i po stránce praktické, neboť je jádrem marxisticko-leninské politiky KSČ při výstavbě socialismu.