12. 4. 2014
Společné prohlášení „Dialogu“ a SMKČ k Ukrajině a Krymu
6. 4. 2014
Už několik měsíců jsme svědky politické a společenské krize na Ukrajině. Její skutečnou tvář jsme nuceni vnímat falešně a pokřiveně – prostřednictvím nejsilnějších buržoazních médií z českých zemí, EU i USA. Redakční rada „Dialogu“ (RR „Dialogu“) a Svaz mladých komunistů Československa (SMKČ) se dlouhodobým úsilím snažily získat objektivní informace přímo z Ukrajiny, Ruska a dalších bývalých sovětských států. Čerpali jsme také z prohlášení a zdrojů skutečného mezinárodního komunistického a dělnického hnutí. Činili jsme tak proto, abychom pokrokovým lidem v českých zemích i na Slovensku, lidem, hledajícím pravdu o ukrajinských událostech a nejdoucím slepě se stádem za tóny současné lživé propagandy, poskytli možnost alternativního pohledu. a abychom nestáli zbaběle a oportunisticky stranou, v zákrytu, bez jakéhokoliv oficiálního stanoviska s návrhy na řešení situace, jak dlouho činilo sociáldemokratizací hluboce zasažené vedení KSČM. Nyní nastal čas se také v českých zemích vyjádřit k celé situaci z třídních pozic.
Současná krize na Ukrajině vyústila za aktivní účasti nacionalistických a neofašistických sil, podpořených ze Západu, do násilně provedeného politického puče stoupenců prozápadní, proamerické a eurounijní orientace, jenž byl uskutečněn v rámci kvalitativně totožného, kapitalistického systému se záměrem jeho zachování a upevnění. Tato krize má své bezprostřednější příčiny především v bezohledném boji o pozice mezi špičkami ukrajinské velkoburžoazie – jejími oligarchy. v boji o moc, o dosažení jejich stále většího vlivu v politické, a tím i ekonomické sféře, při jejích rozdílné míře napojení buď na EU, popřípadě USA, nebo na Rusko. Rusko, které již ovšem třiadvacet let není ani sovětské, ani socialistické, ale kapitalistické, jež je rovněž ovládáno velkokapitálem, oligarchy svázanými i s nadnárodními kapitalistickými korporacemi. Za tuto krizi i její následky nese odpovědnost samotný prezident Janukovyč – jako spojenec a reprezentant jisté části oligarchů lavíroval mezi EU a Ruskem! Přestože legitimně, v rámci běžných buržoazně demokratických pravidel zvolený, byl tvrdě atakovaný „majdanem“ a protiústavně odstraněn. Tato krize má kořeny zejména v sociálně ekonomické situaci ukrajinského proletariátu, jehož životní podmínky a práva představují pouze zlomek výdobytků sovětských dob. Například reálná mzda nebo HDP na obyvatele se dosud zdaleka ani nepřiblížily nejen statistikám, ale zejména skutečnému životu z časů existence SSSR. Vedle proletariátu tvořili živnou půdu nespokojenosti velké části ukrajinské společnosti i rolníci nebo někteří živnostníci, kteří jsou podobně jako proletariát nevídaným způsobem utlačováni, likvidováni, a ožebračováni špičkami ukrajinské oligarchie. Ta byla do velké míry, kromě prezidenta Janukovyče, navázána na ruskou oligarchii a V. Putina (např. Gazprom). Zde spatřujeme velký podíl ruského kapitalismu a jeho politických reprezentantů na vzniklé situaci.
Když prezident Janukovyč dospěl po tlaku protestního hnutí k zastavení svého dosavadního postoje a odmítl podepsání naprosto nevýhodných podmínek asociační dohody s EU, poskytl opozici řízené a financované EU a USA záminku pro své odstranění. „Podepsal“ si tak vlastně ortel své „politické smrti“.
Nesmíme však zapomínat, že skutečná příčina sociálních, ekonomických a uměle vyvolávaných národnostních a etnických svárů na území bývalého SSSR je téměř čtvrtstoletí stará. Vše začalo cíleným a protiústavním rozbitím Sovětského svazu, ke kterému došlo nejen v rozporu s Ústavou SSSR, ale i s výsledky referenda o jeho zachování! Pokud jde o Ukrajinu, ta již v létě roku 1991 vyhlásila svou nezávislost a jejím prezidentem byl 8. 12. 1991 zvolen L. Kravčuk, od roku 1990 první tajemník ukrajinské KSSS, kterou opustil v srpnu 1991. Byl to on, kdo společně s dalšími spiklenci a likvidátory SSSR, prezidentem Ruska B. Jelcinem a S. Suškevičem za Bělorusko, podepsal 8. prosince 1991 – za zády ústavních orgánů SSSR i jejího prezidenta M. Gorbačova – za Ukrajinu, tzv. Bělověžskou dohodu o vytvoření Společenství nezávislých států (SNS), která ukončila existenci Sovětského svazu. Dnešní spory okolo využití a uznání referenda na Krymu, fráze o porušování ústavy, zákonů atd. se v uvedených souvislostech jeví poněkud absurdně.
Pseudodemokratickým a agresivním USA, EU i NATO jde především a hlavně o rozšíření jejich vlivu, o uchvácení další geopoliticky významné země bývalého Sovětského svazu, a tak o docílení nadvlády nad Ruskem. o rozbití již tak spíše formálního postsovětského svazku – Společenství nezávislých států, jehož je doposud součástí i Ukrajina. Pobaltské republiky již ovládají, Gruzii v podstatě také. Bylo k tomu třeba „přidat“ i Ukrajinu. To je, oč tu běží! Nebylo proto náhodné, že se na Ukrajině, dokonce v Kyjevě i přímo na „majdanu“, objevil „výkvět“ zahraničních, západních politiků (nejen z USA a EU), kteří přímo a bezostyšně zasahovali do vnitropolitického vývoje Ukrajiny. Patřila k nim nejen náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová a komisařka Evropské unie pro zahraniční věci a bezpečnost Catherine Ashtonová, která předsedá Radě EU, tak jako Linas Linkevičius ministr zahraničí Litvy. Byl zde i ministr obrany Německa Guido Westerwelle, ministr zahraničí Holandska Frans Timmermans, tak jako zcela otevřeně proamerický, bývalý prezident Gruzie Michail Saakašvili i bývalý polský premiér Jaroslav Kaczyński. a tato mezinárodní „politická elita“ jednomyslně a bezostyšně vykřikovala do světa, že ten, kdo se vměšuje do vnitřních záležitostí Ukrajiny, je Rusko!
Jde tedy mimo jiné o to, že nejen Washington chce, aby „boty“ amerických vojáků a jejich spojenců z NATO šlapaly po „posvátné půdě“ Ukrajiny. Aby i zde, tak jako v Kosovu, mohli Američané se svými spojenci vybudovat své vojenské základny! Pokud USA a NATO zde uspějí, bude zřejmě Rusko, jako překážka americké světové nadvlády eliminováno a proti USA a NATO zůstane jen osamocená Čínská lidová republika. Na druhé straně Rusko jako zřejmě nejslabší „článek v řetězci“ imperialistických mocností ustupovalo pod tlakem nepřátelského eurounijního a amerického bloku ze svých mocenských pozic tak dlouho a tak hluboko, až se problém ocitl před jeho hranicemi. Na Ukrajině hrálo kapitalistické Rusko v zásadě obdobnou mocenskou hru jako ostatní kapitalistické mocnosti. Bylo by proto naivní hledat v jeho postoji jakýsi filantropismus, či dokonce skutečný zájem o životní poměry většiny obyvatel Ukrajiny, pracujících tříd a sociálních skupin zasažených chudobou. Nemluvě ani o nebezpečné a nesprávné naivitě v připodobňování Ruska k bývalému, již neexistujícímu SSSR, nebo ve snaze spatřovat v jeho současné politice podobnosti s vlasteneckou politikou SSSR. Navíc tím, že konflikt mezi imperialistickými bloky dospěl až na hranice Ruska, se dle našeho názoru výrazně přiblížilo nebezpečí imperialistické války. v ní shledáváme největší riziko současné situace a varujeme před ní! Viníky zde hledejme v imperialistickém ekonomickém i společenskopolitickém systému jako takovém a v jeho reprezentantech, kteří logicky nemají zájem na rovnováze sil v zájmu míru a společenského pokroku, ale naopak.
Vedle militaristických ambicí USA a NATO o ovládnutí světa jde zde zvláště ze strany EU o plné ekonomické ovládnutí tohoto prostoru s bohatými přírodními zdroji této kdysi „obilnice Evropy“. Jde o ovládnutí země s obrovským trhem, čítajícím cca 45 miliónů obyvatel, na který by na základě vnucených smluv ze strany EU bezohledně expandoval eurounijní kapitál, který by do těchto míst vyvážel přebytky svého drahého zboží, mocensko-byrokraticky i monopolně by likvidoval konkurenci ukrajinských podniků, a tím mj. alespoň částečně řešil svou současnou hlubokou krizi z nadvýroby atd. Důkazem toho je, že ukrajinská vláda, která nevzešla z legitimních voleb, ale z krvavé „hnědé revoluce“ povstaleckého „euromajdanu“, při nejaktivnějším působení „eurodemokratických“ krajně pravicových bojůvek banderovských fašistů „Pravého sektoru“ (D. Jaroše), neonacistické „Svobody“ (O. Tjagniboka) a nacionalistického hnutí „Udar“ (V. Klička), bleskově podepsala v Bruselu politickou část asociační dohody s EU. EU, USA a NATO tedy započaly ovládat
Ukrajinu a posunují se tak dál k hranicím Ruska. Záměr pučistů a především těch, kteří stojí za nimi, se naplňuje.
Vítězné extrémně pravicové, nacionalistické sily na „majdanu“ a jimi v parlamentu, doslova pod hlavněmi zbraní „demokraticky“ instalovaná nová „vláda“, ještě více vyhrotily situaci v zemi, a to zrušením jazykového zákona schváleného za Janukovyče, jenž umožnil používat v úředním styku jazyk menšin a to včetně ruštiny, kterou v běžné komunikaci preferuje více než 30 % Ukrajinců. Tato diskriminace, bez ohledu na to, že byla po několika týdnech pod tlakem událostí formálně vzata zpět, ukázala, jaké záměry má, jakou cestou chce postupovat nová fašizoidní a nacionalistická skupina ovládající v současnosti Ukrajinu. Vedle řady násilných akcí včetně útoků na sekretariáty Komunistické strany Ukrajiny, pokrokové, antifašistické organizace a jejich představitele a rozjeté rusofobní hysterie v některých částech země se stala jedním z podstatných podnětů vedoucích k vyhlášení samostatnosti Krymu, při využití práva národů na sebeurčení až po oddělení, a to formou referenda. Jeho výsledky jsou jednoznačné a nezpochybnitelné: při účasti 83 % občanů Krymu se vyslovilo pro připojení k Rusku 96,77 %. Toto referendum tak plně podporujeme. Marxisté vždy podporovali uvedené právo národů na sebeurčení až po oddělení, kdy ovšem, šlo-li např. o vznik mnohonárodního sovětského společenství národů a států ve formě SSSR, bylo požadováno, aby komunisté velkého národa jednoznačně podporovali a prosazovali toto právo a komunisté malých národů, při jeho uznání, kladli důraz na internacionální solidaritu, na nezbytnost vzájemné spolupráce a koexistence jednotlivých národů při vytváření jejich vzájemného mnohonárodnostního, socialistického společenství. v právu národů na sebeurčení až do oddělení hraje také klíčovou roli otázka, zda jeho naplnění napomáhá třídně proletářským, komunistickým a pokrokovým cílům, nebo zda je nástrojem uvádějícím do praxe zpátečnická společenskopolitická opatření. „Dialog“ a SMKČ prohlašují, že pro život většiny obyvatel Krymu, ale zejména pro budoucnost pokrokového hnutí na Krymu je jednoznačně lepším východiskem jeho demokratické začlenění do Ruské federace než očekávání krvavých střetů a pomsty fašizoidních a autoritářských pučistů z nelegitimní ukrajinské vlády.
Připomínáme, že jediným reálným a důsledným způsobem řešení nejen ukrajinské krize, spjaté s nástupem profašistických a nacionalistických sil a dalších pravicových militantních bojůvek podporovaných západními mocenskými centry, který je v dnešní etapě vyhrocenější všeobecné krize kapitalismu sám „těhotný“ krajně pravicovými, fašizoidními tendencemi, je docílit zformování jednotné protiimperialistické a obecně protikapitalistické, lidové fronty. Lidové fronty jako spojenectví skutečně demokratických a revolučních sil: dělnické třídy a dalších plně či částečně námezdně pracujících, drobných a chudých živnostníků měst i venkova, rolníků, řemeslníků aj. pracovníků ve sféře služeb, mladých lidí a žen z chudých lidových vrstev atd. a to při avantgardní roli komunistických stran jako jejich politických představitelů. Ve vztahu k Ukrajině i Rusku to znamená, že pouze revoluční cestou obnovená Ukrajinská sovětská socialistická republika a Svaz sovětských socialistických republik mohou pracujícím Ukrajiny i Ruska zajistit obnovu dynamicky se vyvíjejících ekonomik, otevřít cestu k pokroku a rozkvětu všech jejich národů. Na začátku této cesty stojí povinnost všech komunistů, jejich sympatizantů a spolupracovníků obnovit silné, masové, zásadové a z vědecké teorie vycházející komunistické a dělnické hnutí. Snahy o jeho obnovu, stejně jako úsilí o obnovení socialismus budujícího Sovětského svazu, „Dialog“ a SMKČ jednoznačně podporují. Jedině v něm vidíme cestu k vyřešení všech imperialismem vytvořených problémů regionu.
RR „Dialogu“ a ÚR SMKČ, 2. 4. 2014
Zdroj: www.komsomol.cz